Slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená „vědění“, poznání pravdy, pravdou je míněna sama podstata života. Tyto texty byli chápány jako nejvýznamnější svatá písma. Jejich vznik spadá do védského období starověké Indie, přesná doba vzniku dodnes není známá. Védy si uchovaly významné místo v indickém myšlení a kultuře, jejich jazyk nebyl nikdy zapomenut a jejich odkaz byl  dále rozvíjen.

Jako védy, neboli „knihy moudrosti“, jsou v užším smyslu chápány pouze čtyři soubory spisů sanhity:

~ Rgvéda,

~ Samavéda,

~ Jadžurvéda a

~ Atharvavéda,

V širším smyslu, jsou védy totožné se souborem textů zvaných šruti „to, co bylo vyslechnuto“, které také zahrnují o něco pozdější bráhmanské sútry, áranjaky a upanišady „posaď se blíž“, je to nabádání učitele žákovi, aby přisedl blíž a pozorně poslouchal výkladu. V tomto širším smyslu se také hovoří o védské literatuře. Jsou považovány za spisy, které byly lidem nadiktovány, sděleny, přímo Božstvím. Ve védských písních se tvrdí, že byly vyjeveny sedmi hvězdami či planetami, nazývajícími ršiji, což znamená „zářit“. Jako takové jsou dané a neměnné.

Všechny ostatní z pozdější doby, již hinduistické texty jsou známy jako smruti „to, co bylo zapamatováno, tradice“. Znění mnoha z nich pochází stále ještě z dob, kdy se vše předávalo z generace na generaci pouze ústní tradicí. Tyto spisy však již nemají váhu neměnnosti jako šruti. Mezi smruti náleží například purány, sútry a védánty „závěr véd“, jsou to pomocné texty ke studiu véd, například o gramatice, etymologii či astronomii. Nejznámější upanišady jsou 11 – 13, jsou to eposy Mahábhárata, Rámajána a Bhagavadgita, kterou někteří višnuisté například považují za nejvýznamnější védský text. Ještě trvalo několik staletí, než byly písemně zaznamenávány.

Stáří ústního podání lze jen těžko odhadovat, ale nejnovější výzkumy ukazují, že písemné památky jsou staré 3 500 až 5 000 let př. n. l. Předpokládá se, že během této doby prodělaly texty minimum změn. Způsob jakým vznikaly a v jakém období lze určit pouze přibližně a to na základě jejich obsahu a jazykového rozboru. Téměř všechny védské sbírky představují soubor textů vzniklých v různých dobách a uspořádaných do jednotné formy svými redaktory. K jejich redakci a kodifikaci, a to opět v ústní podobě, došlo nejspíše kolem roku 1 500 př. n. l. Z téže doby nejspíše pochází nejstarší části ostatních sanhit, k jejichž konečné kodifikaci došlo před koncem první poloviny 1. tisíciletí př. n. l. V době kodifikace mladších sanhit, vznikly k sanhitám prozaické komentáře, zvané bráhmany „bráhmanské výklady“, které se zaobírají rituální praxí i mýty a jejich interpretací, včetně gramatické.

Jejich obsah lze dělit na vidhi – rituální pravidla, arthavády – zdůvodnění těchto pravidel, a brahmódjy „disputace“. Mudrcové, kteří védy sepsali, se proto nazývali bráhmani, a zasvětili védy svému Bohu, Brahmovi, původci života.

Velice podrobně a srozumitelně lze základy védské filozofie načerpat a pojmout v přednášce pana Petera Dorička v sekci videa. Polovina této přednášky je věnována právě těmto základním otázkám.

Peter Doričko: Nejstarší umění bydlet - Architektura Vastu.